Jeseníky - 19. - 21.5.06

written by Radek

Pátek

Pátek byl den, na který jsem se těšil už od té doby, co Jarda vyhlásil tohle datum jako Den D. Z práce mě to vyhnalo už před obědem, nechtěl jsem nic nechat náhodě. Přece jenom vlakem domů na Moravu to z Kutné Hory není zrovna kousek a v garáži mě čeká zaprášená motorka v bůhvíjakém stavu. České dráhy ani tentokrát nezklamaly, dvouhodinové zpoždění mi docela nabourává plán, a tak se ničím nezdržuji, abych nakonec do Vrbna nepřijel potmě. Balím pár triček, kartáček na zuby, tankuji a vyrážím. Zlatem zalitá odpolední krajina mi rychle vyhání všechny katastrofické scénáře z hlavy a já s chutí ukrajuji kilometry a šplhám do kopečků.

Vlevo hned za nekonečným Ludvíkovem je kemp a přímo u něj potkávám kluky, zrovna přijíždějí a troubí na mě. Přijíždí CBR trio Jirka, Michal, Vašek. Vjíždíme do kempu a tam poznáváme Jakubovu dvanáctku banditku vedle vchodu do chatky. Vítá nás Martina, které to letos obzvlášť sluší, a od ní fasujeme klíče od chatek. Placení až zítra. Mezitím přijel Mikys na nesmrtelné číze. Už jsme skoro komplet, chybí jen Jarda se slečnou Pavlou a Pavel, ale měli by tu být každou chvíli. Po hodině sezení a čekání na plzeň nám donesli s bídou jedno pivo, jídlo prý už nevaří…číšnice na první pohled nevypadají zle, ale pivo snad čepují poprvé v životě - jako do kýble…a diví se, že to pění. Michal to nevydržel a vylítl na ně, že ať si to pivo klidně nechají, že my už další půlhodinu čekat nebudeme. Mezitím přijíždí Jarda, Pavla a Pavel, pivo jsme nakonec dostali, ale schválně ho platíme každý tisícovkou…

Michal o servírce: „Píča jedna, hlavně že Helmuti vedle mají perfektní servis...“

Hospodu s plzní jsme měníme za hospodu s holbou, nicméně obsluha si nás získala tím, že nás každého stihla během chvilky bez ptaní nakrmit třemi kousky. Vůbec nevadilo, že to byl škaredý vousatý chlap.

Myšlenky se vrací o rok zpět. V hospodě se rozhovor rychle stáčí na tradiční téma, kdo píchá jakou maminku.

„A kterou z těch tří chceš?“, „Já nevím, mně je to jedno, já se chci zamilovat…“

Jirka: „Já bejt baba, tak bych se rozdal…“

Už nevím, kdo nakousl téma netopejrů, ale také jsme ho důkladně probrali.

Mikys: „U nás dělá pár netopejrů ve fabrice…“

Michal: „Ty vole…to mi natoč.“

Večer zakončujeme na „diskotéce“ v kavárně v centru Vrbna. Mají jenom Velveta, hrají jako ospalí, kolem spousta šampónů s kohoutem na hlavě, nikdo netancuje, ženské sedí a nezvedá je ani lámání Jirky a Michala, kteří „do toho šli“. 

Sobota

Ráno zima, hlava jako střep a na dveře buší Jarda. Kdo jiný. Prý budíček nebo co. Dnes je na programu exkurze na přečerpávací elektrárnu Dlouhé stráně. V deset třicet v Loučné na benzínce. No snad to stihneme. Ženeme to serpentýnama přes Červenohorské sedlo, s Vaškem se ještě ujišťujeme, že to najdeme.

Vašek: „Já už jsem jednu šestistovku vytáhl až nahoru, jsem tam byl s Trabantem…“

Na benzínce všichni ještě tankujeme a už se nás ujímá průvodce ve Führerwagenu, který prý nesmíme předjet. Trošku zdržujeme, tak vyráží napřed se slovy „za pět minut jedenáct tam budete před bránou, i kdybyste měli porušit pravidla silničního provozu.“ O nějakých pravidlech nikdo z nás nic neví, takže jsme tam dřív než včas. Parkoviště je plné, tak prý máme zaparkovat na příjezdové cestě. To se mi moc nelíbí, doma jsem ve spěchu zapomněl přibalit zamykání a tak si dávám motorku za bránu, Vašek se operativně přidává, pro lepší pocit. Exkurze byla rozhodně zajímavá, průvodce vášnivě řečnil a ukazoval a snažil se udělat dojem tunami a miliony metrů krychlových metamorfované horniny, ale nám v žaludku narůstal pocit hladu, mně osobně se vracel ranní bolehlav a už jsem se těšil, až nás nechají vyjet nahoru. Kvůli tomu tady koneckonců jsme, kvůli ježdění. Hlavně aby ještě bylo počasí, až vylezeme z těch tunelů. Jeseníky nás vdechly do zeleně svých oblých kopců. Ta panoramata, ty výhledy, paráda. Cestou míjíme sportovce cyklisty. Pomalu se dostáváme výš a nejvýš, až máme všechny vrcholy jakoby na dosah ruky. Míjíme sněhová pole. Objíždíme kopec kolem dokola - těsně pod jeho korunou, královská jízda jak má být. Je krásně vidět Praděd…

Parkujeme a šplháme po schodech, cyklista už také dorazil. Nahoře popadá dech a hladí vysílená stehna.

Mikys: „Ty vole, mě tak bolí nohy,…z toho řazení…“

Cyklista nereagoval, zřejmě neslyšel - raději… Nahoře nás to málem sfouklo. Vítr cpe zimu i skrz kombinézy. Pohledem měříme oplocený bazén na placatém vrcholku. Kde se tady vzal? Rychle pár fotek a honem dolů do závětří. Rozjíždíme se ohnivou čarou zpátky do Vrbna, máme všichni hlad, představa oběda nás žene a způsobuje takřka relativistické jevy, kdy jsem na panelce dával chvíli na prdel napřed Jirkovi a pak Vaškovi na cebrách. Přece to nebudu škrtit, když to jede. V hospodě v Ludvíkově tankujeme břicha luxusním krmením, hodnotíme výzdobu, kdy se nebáli pověsit na zeď srnčí kopyta a dřevěného ptáka. Spokojení a napapaní odjíždíme (Jirka driftuje) do kempu. Kluci jeli ještě nakoupit do města a já jedu trošku protáhnou a osahat Pavlovu géesu. Po krátké projížďce se vracím přes město a vidím kluky, jak jezdí kolem dokola kruhového objezdu za trpělivého dozoru nic nechápajícího policajta. Jakub později vyprávěl, že u něj ještě provokativně zastavil a zeptal se na cestu k bankomatu, který stál asi pět metrů opodál. Pak si nechal vysvětlit cestu ještě někam jinam, nasadil na okruh a po pár kolečkách vyrazil opačným směrem, aby se zase po chvilce vrátil kroužit. Mikys tuto kratochvíli strávil v cukrárně.

Večer usedáme zase k plzním, obsluha se výrazně polepšila, pivo je už na stůl dodáváno v těch správných intervalech. Vypadá to, že dnes nikam diskotékovat nepůjdeme, venku se navíc rozpršelo. Jarda s Pavlou a Jakub s Martinou střídavě mizí na intimní půlhodinky a my zbylí u stolu zakládáme klub tragédů. Jirka láme deváté pivo a cítí se na rekord. Ale to už je výrazně po zavíračce a má smůlu. Návrh na zakoupení flašky rumu nepadl na úrodnou půdu, zábava se rozpadá, venku prší a jde se spát. Michal si ještě stihl domluvit svezení servírky, která nakonec byla docela milá.

Neděle

Ráno se v klidu probouzíme, žádný stres, není kam spěchat. Počasí se pochlapilo, neprší. Jdeme na snídani. Odjíždí Jarda s Pavlou, Pavel, Jakub s Martinou. Bůhví, kdy se s holkama zase uvidíme, na Slovensko s náma nepojedou. Po snídani balíme i my, Jirka, Michal, Vašek, Mikys a já, Radek. Ještě vrátit klíče, rozloučit se a poděkovat za pohostinství…V červenci jsme tu zase!